Velká výstavní síň

Muzeum » Výstavy » Velká výstavní síň

  

9. února - 27. května
Gejša a samuraj
Třinecké muzeum je plné samurajů a gejš

Když se řekne Japonsko, mnozí si vybaví něžné gejši a statečné samuraje. Nová výstava v Muzeu Třineckých železáren a města Třince se věnuje právě jim.
Ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur v Praze, připravilo třinecké muzeum výstavu s názvem Gejša a samuraj. Jako druzí v České republice můžeme návštěvníkům nabídnout velkolepou kolekci historických exponátů ve dvou výstavních sálech třineckého muzea, kde se vystavuje na 300 předmětů.
Kurátorka PhDr. Alice Kraemerová této rozsáhlé výstavy je z Náprstkova muzea, které se jako jedno z mála v České republice věnuje mimoevropským kulturám. S její odborností a vřelou pomocí jsme se snažili návštěvníkům přivést výstavu do Třince a přiblížit tradiční Japonsko.

Život japonských gejš
Gejši se také někdy v Japonsku nazývají jako geigi nebo geiko. Jsou to tradiční společnice, které zpívají, vedou duchaplnou konverzaci a hrají se zákazníky hry. Světu gejš se japonsky říká karjúkai (svět květů a vrb). Jejich historie se datuje od poloviny 18. století, kdy tyto vzdělané dámy nahradily mužské baviče v čajovnách zábavních čtvrtí. Mimo Japonsko se často zaměňuje profese gejši s profesí prostitutky, ale úkolem gejš bylo především naplňovat romantické představy samurajů a bavit jejich společnost.
Ve 20. letech 20. stol. pracovalo v Japonsku ještě asi 80 000 gejš, kdežto v 80. letech 20. stol. jejich počet klesl na pouhých 10 000. Lze předpokládat, že dnes, na začátku 21. stol., jich je ještě méně. Jedním z mnoha důvodů je existence hostesek v barech západního stylu, dalším důvodem jsou velké finanční náklady na jejich výchovu. Z finančních důvodů také poklesl zájem o jejich společnost.
Dříve se dívky mezi 13. a 18. rokem stávaly tzv. učednicemi na gejšu. V oblasti Kantó (dnešní Tokio a okolí) se jim říkalo polodrahokam, kdežto v oblasti Kansai (Ósaka, Kjóto) se nazývaly tancující dítě (maiko), které lze spatřit ještě v Kjótu. Jsou oblečené do kimon nápadných veselých barev, mají bíle nalíčené tváře, červené rty a mnoho pestrých jehlic ve složitých účesech.
Dnes musí dívky absolvovat povinnou školní docházku, která končí v 15 letech, proto jsou maiko nepoměrně starší, než bývaly učednice v 19. stol. Gejša i v současnosti představuje ideál chování ve společnosti, je jednou z mála žen, jež umí řádně oblékat kimono a pohybovat se v něm.