Malá výstavní síň

Muzeum » Výstavy » Malá výstavní síň

  

9. února - 27. května
Gejša a samuraj
Třinecké muzeum je plné samurajů a gejš

Když se řekne Japonsko, mnozí si vybaví něžné gejši a statečné samuraje. Nová výstava v Muzeu Třineckých železáren a města Třince se věnuje právě jim.
Ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur v Praze, připravilo třinecké muzeum výstavu s názvem Gejša a samuraj. Jako druzí v České republice můžeme návštěvníkům nabídnout velkolepou kolekci historických exponátů ve dvou výstavních sálech třineckého muzea, kde se vystavuje na 300 předmětů.
Kurátorka PhDr. Alice Kraemerová této rozsáhlé výstavy je z Náprstkova muzea, které se jako jedno z mála v České republice věnuje mimoevropským kulturám. S její odborností a vřelou pomocí jsme se snažili návštěvníkům přivést výstavu do Třince a přiblížit tradiční Japonsko.

Život japonských samurajů
Samurajové měli velmi podstatný vliv na japonskou společnost a kulturu po dlouhé období téměř 700 let (1185 – 1868). Byli to válečníci dvou extrémů. Byli vycvičeni k zabíjení, ale také se učili obdivovat krásu básní, květů i myšlenek. Slovo samuraj je odvozeno od slovesa s významem sloužit, ale v Japonsku se spíše používá označení buši. Hlavní příčinou vzniku této vojenské třídy bylo špatné fungování císařského dvora v Kjótu, který zanedbával obranu v provinciích, proto se zde začaly vytvářet vojenské oddíly. Měly bránit majetek svých pánů. Skupiny sestávaly z vojáků příbuzensky propojených, vůdci najímali mladíky ze známých nebo spřátelených rodin. Základním klíčem k pochopení chování samurajů v samých počátcích je vztah pána, jenž skýtal hmotné výhody, a vazala, který poskytoval službu. I když se obecně tvrdí, že vazal byl absolutně loajální vůči svému pánovi, skutečná pravda byla taková, že loajálnost vazalů byla postavena na ekonomických základech a na hájení vlastních zájmů. Samurajská kultura dosáhla největší slávy v období četných válek mezi koncem 13. a koncem 16. stol. Přežila středověká tradice absolutní loajality a ochoty pro pána zemřít, ale už ji pomalu překrývala tradice konfuciánská. Teprve revoluce Meidži v roce 1868 znamenala konec feudálního systému, ale neznamenala konec filozofie bušidó. Na nějaký čas sice ustoupilo bušidó stranou, důležitější byla modernizace společnosti a implantace všech západních moderních technologií, ale od 80. let 19. stol. a zejména pak za čínsko-japonské a rusko-japonské války bylo bušidó přetaveno do moderního vlastenectví a oddanosti císaři.Vojenské ctnosti bušidó pak přišly do módy ještě ve 30. letech 20. stol. Naopak bylo silně zavrženo po 2. světové válce.